Básně

Jiří Žáček

 České moře

 

České moře, dárek od Shakespeara,
pohádkový omyl, který potěší,
cosi jako láska, naděje a víra,
moře pro neplavce, moře pro pěší,

moře bez vody a bez příboje,
nekonečné moře všeho, co bys chtěl,
moře mrtvých mýtů, moře nepokoje,
moře utonulé v buňkách našich těl,

moře sebeklamů, moře nebezpečí,
moře, které mumlá vyhynulou řečí,
zamořené moře, moře našich dob,

moře, z něhož zbyly útesy a břehy,
zkamenělé moře milosti a něhy,
moře hoře, naše kolébka i hrob

Jiří Žáček

Muž, který chtěl být stromem

 

Muž, který chtěl být stromem,
hodiny a hodiny
nehybně stál v koutě zahrady,
aby zakořenil.
Zásluhou rodiny byl umístěn
v psychiatrické léčebně,
kde si přivodil těžký zápal plic,
když za mrazivé noci
oblékal stromy v areálu
do svého oblečení,
aby jim nebyla zima.
Přes veškerou lékařskou péči
podlehl podchlazení
a byl svou rodinou pohřben
bez veřejných ceremonií
v koutě své zahrady, kde zjara vyrašil
útlý kmen javoru
a rozepjal prsty k obloze.

———————————————————————————————————————————————————————————————————————————————-

Lubomír Brožek

Podzim

 

Mám rád večerní procházky parkem,

když ve větvích hnízdí listopad

a střásá za listem list.

Jako když opadává vteřinu za vteřinou

všechno, co jsem prožil.

Už brzy padne tma.

Park ztichl a v tom tichu

slyšet je opadávat čas

a listy šeptat: Ty jsi ten podzim,

jenž vešel mezi nás.

Za listem list je slyšet život opadat…

 Lubomír Brožek

Bleší trh 

(blues o ztracené neděli)

 

Usmrkaný deštík si ještě nezastrčil podolek

a neděle: Kampak dnes? Už dělá psí oči.

Když tak hezky prosíš…,

ty pitomé psisko, dostaneš obojek

a půjdeme: Tam, kde se točí svět.

Jak po muší kořalce obecní blb,

který se ožral a trošičku zešílel

a teď na plese masek a zrůd,

na plese bez lidí motá se opile,

jak vpleten do kola, bez šance na milost…

Neštěkej, hloupá, vezmi si kost

a půjdeme: Na bleší trh.

Někde se musí vyvenčit ta otravná psice

aby vám nečůrala na peršan,

nežli doma nudou chcípne.

Bleší trh je krámů chrám.

Kramáři jsou tu veleknězi.

A věřící ti, co v svatost krámů věří.

Svaté obrazy se podobají bankovkám.

A andělé v tom chrámu jsou samé krámy.

I Kasacink, bůh kramářů, je krám.

Když mu zaplatíte, dá vám požehnání:

Máš prachy? Vítej mezi nebešťany.

Jsi švorc? Zdechni u nebeských bran.

S ušlou nedělí u nohou, sám ušlý jak pes.

Palce jak dvě voskovice trčí ke hvězdám.

Slyšíš, jak se ti krámy smějí?

Tiše a úporně. Jako když srdce žere rez

s hladovou beznadějí.

Vítejte v nejprodejnějším ze všech světů!

Všechno a všichni jsou tu k mání:

Růže malým princem opuštěná v opadání

prodá svůj příběh do kupletu.

Dříve než se za pár šupů vyspí s vámi,

poslední zápalkou připálí vám cigaretu

děvčátko se sirkami.

Nakonec vám neděle uteče do noci jak prašivá psice.

Čert ji vem, je to jen jeden z psích dní.

Děvčátko špitne: Miluji tě.

A vy slyšíte: Buy or die.

Slyšíte, jak v duté tmě krámy spílají vzpomínkám:

Jaké to bylo…tenkrát…když ještě byly lidmi.

 

———————————————————————————————————————————————————————————————————————————-

Kateřina Ryšavá

ĎÁBLOVO OKO

 

 Pronikavá záře

 spalujících zorniček

 dokážeš-li zpříma pohlédnout

 utoneš

 

Pojď, neboj se,

 vezmu si tě celou.

 Pojď, neboj se,

 zemřeš rozkoší.

 Pojď, neboj se,

 nabízím ti mír.

 

Jezero průzračné jak oči Světlonoše

 viděla, když v chladných vodách

 ztvrdly její bradavky

 a potom nic.

Jen rajka křičela,

Neměla co pít.

 

Kateřina Ryšavá

Ex post

 

Sedím a dívám se,
luxusní děvka
uprostřed gauče

 

Sedím a dívám se,
kouřím,
jsi oknem

 

Sedím a dívám se.
Dlaň plná oharků
hladí klín

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

 

Vladimír Stibor

Příbramský přítel

 

Básníka Jana Mičku jsem miloval.
Nemohl jsem pochopit,
že raději pro svou rodinu vařil rajskou
na celý víkend,
než by seděl v křesle
a poslouchal verše, hudbu hloubek,
kam nesmíme,
tu možná ano,
ale nejvíce si vzpomínám,
jak jsme proti sobě kráčeli opuštěným náměstím
u kostela svatého Jakuba,
až jsme se málem srazili čely.
Byl jsem jedním z posledních,
kdo s ním mluvil před smrtí.
„Boha jsem minul,“
říkal Jan, „a na lavičce onkologie
jsem ho nepotkal.“
Ta báseň mi dodnes
nezmizela z paměti.
Stisk ruky měl pevný.
Vladimír Stibor 20. června 2017