Možná si vzpomínáte na pohádku Princ Bajaja, někdo by spíše vzpomněl trezorový film Já, truchlivý bůh podle povídky Milana Kundery. Připomínám je proto, že obě tyto práce mají společného jmenovatele v jejich režijním ztvárnění. Tyto filmy vytvořil režisér Antonín Kachlík, přítel, pedagog, který vychoval řadu českých režisérů, náš vzácný kolega.
Pan režisér zemřel 20. 4. 2022. Vy kteří jste ho znali, vzpomeňte si na laskavého, vlídného člověka, který se ani ve vyšším věku nepřestal zajímat o dění okolo sebe, o své přátele. Pamatuji si pana Kachlíka jako skvělého vypravěče. To je, přátelé, dar, hovořit vtipně a bez patosu. A pan Kachlík to uměl. Byl moc fajn. Připomeňte si ho, prosím, se mnou.
Kateřina Ryšavá
——————————————————————————————————————————————————————————————
Drazí přátelé, drazí kolegové,
dne 21. 4. 2022 nás opustil prof. Vladimír Křivánek, básník, literární historik, člen rady naší organizace a především kamarád.
Vláďa měl rád legraci, pamatuju dobře, že nikdy žádnou nezkazil a těšil se…, těšil se nejspíš ze všeho, když se mu podařil další verš, když četl práce svých přátel, když viděl, jak se daří jeho studentům, těšil se ze života…
Vlastně mi připadá nejdůležitější napsat o Vladimírovi těch pár teček. Protože smrtí život nekončí, protože tady s námi pořád bude, protože…
Sbohem, Vláďo a jednou zase… jestli se v nebi pije víno…
KR
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Přátelé, 
s lítostí oznamuji, že dne 31. 1. 2022 zemřel PhDr. Radko Pytlík, CSc., literární historik, odborník na dílo Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala, spisovatel, přítel. Vztah k humoru se obrážel v jeho vědeckém zaměření. Napsal antologii českého humoru Rozesmátí rodáci, studii Fenomenologie humoru a mnoho dalšího. Vzpomeňme na milého člověka, přítele, přejme mu klidné spočinutí a sobě radost z jeho tvorby.
KR
—————————————————————————————————————————
Drazí,
se smutkem píšu, zemřel PhDr. Roman Ráž, spisovatel, scénárista, dramatik, kolega, přítel. Vzpomeňte, kdož jste znali tohoto vlídného člověka, fajn parťáka, který miloval humor a nezkazil žádnou legraci, výsostného intelektuála, jenž měl rád lidi. I Vy, kteří jste se bavili a těšili četbou jeho knížek, vzpomeňte si…
Přeji Tvé duši klidné spočinutí v místě návratu, v místě domova. Romane, mám Tě ráda, ale to ty víš.
Kateřina Ryšavá, 26. 1. 2021
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
V pátek 20. března 2020 jsme se naposledy rozloučili s legendou českého recitačního umění Mirkem Kováříkem. Mezi květinami, které ho provázely na poslední cestě, nemohl chybět věnec od Klubu českých a slovenských spisovatelů. Co ještě dodat. Vzpomínám si, že i já jsem patřil kdysi dávno mezi mladé autory, kteří si na jeho pořadu čechrali své zelené peří. Myslím, že Mirkovi dlužím ještě pár veršů na rozloučenou:
Lubomír Brožek
Kam odcházejí slova
Kam odcházejí slova,
když jim dojde dech,
ač kdysi tak silná byla.
Zda se jim stýská po ústech,
která je vyslovila.
Kam teče čas,
když řečiště vysychá
a loďka žití drhne o kamení.
Na konci času vrátka do ticha
otevřou se jak náruč ženy,
když se, na konci dní,
mlčky domů vracíš.
Za sebou slova, jak slepé hejno ptačí
letící proti zdi.
Mistře, odpočívejte v pokoji. S Bohem
Drazí,
9. května tohoto roku zesnul pan Štěpán Szeryński. Níže zveřejňuji text, který přednesl na pohřbu svému blízkému příteli, členu rady naší organizace, Lubomír Brožek.
Vy, kteří jste Stefana znali, věnujte mu, prosím, vzpomínku.
Drahý příteli,
scházíme se, jako každý pátek, ale na špatném, neblahém místě. Předběhls mne a už máš zaplaceno. I když se tu nenalévá, stačí pohlédnout do očí tvých blízkých a je jasné, že nasucho tu nejsme. Jako pravý filozof jsi vždy dokázal naslouchat, zatímco já jsem tlachal a tlachal… Myslím, že dnes to nebude jinak. A proč by mělo… Filozofům je vlastní hledání pravdy, o níž dobře vědí, že se může někdy skrývat i v tlachavých ústech bláznů. Neboť pravda není uchopitelná a nelze ji vlastnit. Lze ji jenom hledat, cítit její nebezpečnou blízkost, která činí duši moudřejší, a tedy smířlivější a srdce laskavějším, a tedy zranitelnějším. Proto, milý Stefane, bylo tvé srdce tak ušlé, tak rozdrásané, a tak laskavé a křehké. Už nikam nespěchá. Na cestě za pravdou došlo až na konec. Přesto to jsi stále s námi. A zůstaneš s námi. Takový paradox by nevymyslel ani Zenon, to mi věř: Jsi s námi, příteli, a strašně nám chybíš.
A dovolím si připojit vzpomínku svou:
Poblíž „Pavláku“ kousek od tramvají stojí hospůdka. Michelinská hvězda do ní asi nezavítá, ale pivo tu natočit umí. Scházeli jsme se tam s přáteli pravidelně už drahnou dobu. Stefan vyprávěl a já poslouchala. Když nyní míjím I. P. Pavlova, přichází vlna smutku. Kdo mi teď bude říkat s kouskem hezkého citu, Kačeno? Nezmenšuje se. Se Stefanem jsme si nikdy nepodali ruku. Setkání probíhala vždy neměnně. Já napřáhla ruku k pozdravu, aby mě snad Stefan nepředběhl, protože to při větším věkovém rozdílu přece pan Jarkovský připouští a já mu ten pocit nechtěla dopřát, on naznačil polibek. Příště jsem zase rovnostářsky podávala ruku, abych nebyla na rozpacích, a on se choval stále stejně, po svém. Možná vás napadá, že jsme hráli společenské hry. Nikoliv. Komu teď budu podsouvat, že má těžko něco důležitějšího na práci než mě vyzkoušet z plusquamperfekt, jinak kvůli němu neudělám zkoušku? Komu budu dávat rádoby lišácké hádanky jako třeba proč neměl rád Tomáš Akvinský moře? Chudák Stefan se tím, jak měl ostatně ve zvyku, vážně zabýval, tvář starého filosofa se krabatila, v duchu jistě znovu pročítal tlusté svazky, aby našel odpověď, zatímco já se pošklebovala a on, i když to viděl, dál řešil hádanku, protože to už je úděl filosofův, na mávnutí rukou je vždycky času dost. Jak říkám, nikdy jsme si nepodali ruku. Stefan byl totiž šlechtic, polský hrabě, pro mne zdaleka nejen rodem.
Kateřina Ryšavá
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Milí přátelé, prosíme, vzpomeňte s námi na pana Zdeňka Mahlera. Tento text Jana Plachetky nám zaslal Jiří Žáček, člen naší organizace: Posílám pěknou vzpomínku na Zd. Mahlera z pera Jana Plachetky a zdravím. JŽ
března 18, 2018
Ano, Mahler
(7. 12. 1928 Batelov– 17. 3. 2018 Praha)
Začnu parafrází Brechtova bonmotu o hrdinech: Běda národům, které potřebují buditele – a nemenší běda těm, které je nemají! Přišli jsme v sobotu – my, Češi – o jednu z hlav. O rytíře bez bázně a hany. O buditele, jakých bylo, je a bude málo – a jakého nám bylo, je a bude potřebí.
Se Zdeňkem Mahlerem jsme se poznali docela pozdě, před necelými osmi roky, když jsem se ho rozhodl vyzpovídat pro Literární noviny. Záminkou se stal chystaný film o lidické tragédii. Pozval mě do Břevnova, do domu, kam se před lety přiženil (tatínek jeho ženy byl řezník stejně jako otec Antonína Dvořáka), a zavedl mě do podkrovní pracovny (čtyři patra schodů z ulice; ještě před několika málo lety je zlézal). Tam, mezi všudypřítomnými knížkami a štosy svých, přes půl století zarputile vedených deníků, mě nechal vyřknout první otázku. A pak už vyprávěl a vyprávěl, sugestivní líčení přiživované razantními gesty košatělo a obalovalo se barvitými lístky postřehů, vysvětlivek a charakteristik – a já se jen těžko dostával k dalším otázkám. Jak ukočírovat sopku! Ale sopka chrlila lávu tak zajímavou a jímavou, napěchovanou pozoruhodnými lidmi, údaji i názory, že jsem se oddal poslechu a jen si v duchu říkal, jak toho ten chlap (ani v přesosmdesáti to nebyl žádný strejda, natož dědek, nýbrž neschýlený a energický chlapák) stihl tolik vytvořit, když takhle hýří časem – nepochyboval jsem (oprávněně), že to nebyla žádná výjimečná novinářská audience… Za třicet let jsem se s žádným rozhovorem takhle nenadřel a nepiplal, ale byla to radostná práce.
Za těch několik letních odpolední, stejně jako za všechna další břevnovská setkání i dálkové hovory zůstávám vděčným dlužníkem. Ale vděčný jsem Zdeňku Mahlerovi za mnohem víc „věcí“. Například a především:
1) za scénáře ke Svatbě jako řemen a k Nebeským jezdcům, s nimž v zádech udělali Jiří Krejčík a Jindřich Polák nádherné bijáky,
2) za to, že a jak přispěl Miloši Formanovi ke vzniku Amadea,
3) za Nokturno, hutnou novelu (říkal, že záměrně píše jen knížky „tlusté“ jako krajíc chleba, aby byly snadno skousnutelné) o vpravdě antickém dramatu jediného přeživšího obyvatele Lidic, potažmo pochopitelně i o hrůzném nacistickém řádění, a za související scénář k filmu Lidice, který se nakonec v původní podobě nerealizoval (což pana Mahlera nepřestalo mrzet), ale který jsem mohl číst v autorském znění,
4) za plnokrevné a přitom noblesní, úsporně robustní památníky, které svými slovy vztyčil úhelným osobnostem našich moderních dějin (Masarykovi, Dvořákovi, Smetanovi, Havlíčkovi – o prvních dvou napsal a namluvil i poutavé televizní pořady) a ještě také dalším hudebním velikánům, Mozartovi a svému jmenovci, krajanovi z Vysočiny a vzdálenému příbuznému Gustavovi,
5) za Katedrálu, útlou, ale zásadní knížku, na níž ovšem bylo práce jako na kostele a která se v polovině 90. let stala vyargumentovaným slovem do pranice mezi světskou mocí (a společností) a katolickou církví o hradčanský chrám (i kdyby do té doby Z. M. neměl nepříznivců – a při jeho „hlasitosti“ a neústupnosti je to sotva možné – pak od katedrálního střetu už si mohl být řadou svých inkvizitorů jist),
6) za osobně otevřené, pokorné, moudré a elegantní ohlédnutí za životem a světem v knížce „..ale nebyla to nuda“ (první část bonmotu, z nějž je vzat název knihy, zní: „Narodili jsme se blbě, …“); lecčím krušený a zkřísnutý rytíř se odhodlal ještě jednou tasit pero – a navzdory ubývajícím silám dokázal svůj závětní zápas dobojovat s otevřeným hledím a se ctí,
7) a konečně za Božskou Emu, za scénář, který zfilmoval již jmenovaný režisér Krejčík. Záměrně jsem si tenhle majstrštyk nechal nakonec, protože koncem roku 1979, kdy jsem ho coby voják základní služby zhlédl v hradišťském kině, pro mě znamenal naprosté zjevení – a jeho vyzařování pro mě ani po letech neochabuje. Pro nepamětníky: premiéra se odehrála v krajně rozviklané době – „normalizace“ vrcholila a sovětská vojska vtrhla do Afghánistánu. A do toho, jako blesk z čistého nebe, tenhle nepokrytě politický – a nebývale vlastenecký! – a výsostně umělecký film. Film-naděje, film-opora, film-výzva. I kdyby Zdeněk Mahler nenapsal nic jiného než Emu, měl by odpracováno – mohl by klidně umřít a bylo by to na pomník (třeba v podobě knihovny nebo kina).
Takhle na to sám vzpomíná (vynechávám většinu barvitého líčení toho, co předcházelo a co se dělo během natáčení – odkazuju na jmenovanou knížku):
„Božská Ema působila jako průstřel plic i živá voda: vyjádřila pocit národní urážky i nezdolnosti. Jakkoli zaskočená cenzura přikázala s filmem vlastně ujíždět před diváky, zapracovaly kulturní tamtamy: kolony aut s pány slavnostně oděnými a s dámami v róbách se vydávaly do krcálků za periferií Prahy – po promítání se vždy strhl aplaus i volání Bravo! Někdy prý diváci i zpívali hymnu. (S režisérem Krejčíkem jsme zajeli do kina kdesi za Počernicemi, kde dosluhovaly stařenky v pokladně i v šatně i jako uvaděčky – věkovitý promítač nám sdělil: „Pánové, ve své dlouhé kariéře jsem zažil jen dvakrát, že se po filmu tleskalo: poprvé v roce 1931, když jsem hrál zvukovou novinku Alibaba a čtyřicet loupežníků, a podruhé teď…“)
Za vrchol pochval jsem považoval větu maminky: „Byl to nejlepší zážitek mého života.“ A vzkaz Jana Patočky, mluvčího Charty: „Božská Ema vydala za sto podpisů.“
Většina z Mahlerových opusů byla i kulturním, ba společenským počinem. Mahlerovo tvůrčí konto se však uvedeným výčtem nevyčerpává. Napsal ještě moc, třeba televizní scénář Rytíř věnovaný Vladislavu Vančurovi, nestroyovské představení Provaz o jednom konci pro Otomara Krejču (spolu s Karlem Krausem), půvabnou povídku povídku Král a lazebnice (o Václavu IV.), předlohu k televiznímu seriálu o muzikantské rodině Straussů nebo cestopis o Indii. Podílel se na vzniku Laterny magiky. Přeložil báječně Revizora…
Vážím si ho i za to, jak se zastal Alfonse Muchy v souvislosti s jeho Slovanskou epopejí a Julia Fučíka, když byl podruhé kaceřován. A jak léta vystupoval proti kroucení a překrucování českých dějin.
V tomto století už ho trápily i četné neduhy, v posledních letech proležel mnoho času v nemocnici, a když se mu poštěstilo být zase doma s paní Janou, obdobně sužovanou a nezdolnou, do zahrady na majestátní třešeň, už se mohl jen dívat z vysokého okna; léta zdolávané schody se staly pastí a bariérou… Padal, ale stejně se doposledka stavěl na nohy, a to i na ty „zadní“, a snažil se pokračovat v práci. Chystal doplněnou reedici havlíčkovského eseje – ještě před týdnem mi volal, že už je za půlkou a do konce března bude hotov…
Obsáhl, dosáhl a zasáhl spoustu. Vzdělaný, sečtělý, pracovitý. Mimořádný řečník a vyprávěč s neuvěřitelnou pamětí a rozhledem. Myslitel, který ovládal nejen analýzu, ale také syntézu. O svém hlavním hrdinovi, Masarykovi řekl (mimo mnohé jiné), že byl kovboj a rváč – ta charakteristika sedí i na něho. Oba byli také „šlechtici“, třebas z chudých rodin, a vyznavači vyššího principu. Urputní bojovníci a současně laskaví, citliví muži.
Nevím, jestli se Zdeněk Mahler zasloužil o stát, ale o národ určitě. Umřel, jakoby příznačně, na Vlastimila. Jednou řekl: „Čím víc toho někdo pro vlast udělá, tím víc to pak odpyká – to je u nás takový nepsaný zákon.“ Kéž by se tentokrát mýlil!
P. S. Lubomír Houdek – Galén vydal právě na cédéčku pětadvacet let starou Mahlerovu úvahu o české povaze – s autorovým úvodem, který si tu dovolím citovat, protože leccos dopovídá a protože jsem měl loni na podzim tu čest stenografovat ho:
Národní charakter je nesmysl. Je to pojem natolik obecný a vágní, že škoda času se jím zabývat. Přesto toto téma patří ke stálicím našich úvah a disputací. Neomezujeme se přitom na negativní zjištění, že jsme nedostateční – a nestateční – věční remcalové a závistivci; dospěli jsme až k pokusům přepisovat naše dějiny i zvyklosti. Dochází k tomu v uzlových situacích, na našich osudových křižovatkách.
Také po „sametovém“ převratu se vzedmula vlna úvah tohoto typu – měly předznamenat vstup do nové epochy. Ani tehdy se nepřestal scházet početný kolektiv spřízněných duší při divadle Semafor, řečený Jonáš klub. Býval jsem zván na jeho setkání – a na jednom z nich v roce 1992 jsem improvizoval zamyšlení o rysech české povahy. Jakkoli je dobově podmíněné, v něčem asi i zastaralé, přece jen snad může být pro naše současné přemítání aktuálním podnětem.
Společnost se během uplynulého čtvrtstoletí podstatně proměnila, svět se zmenšil, čas zhoustl, naše životy nabyly na rychlosti. Uvykáme globalizaci, virtualitě, jevům, které se mnohdy vymykají našemu chápání, relativizují zažité pravdy, uvádějí nás do nejistot. Každý chce být jiný a jinde a jindy…
Naplňuje se Shakespearova věta, že člověk proskočí životem jako šašek obručí.
Tomáš Garrigue Masaryk, starý, unavený, po mrtvici, když diktoval synu Janovi testament, povzdychl si: „Už je mně to všecko protivné, nejradši bych umřel.“ A Karel Čapek, který byl u toho, jen o pár let později konstatoval: „Zjistil jsem, že jsem smutný člověk. Tady nemohu žít – tam žít nechci.“ Rozumím oběma.
Sloganem minulé éry bylo Lidé, bděte! To už nestačí. Dovolil bych si přidat výzvu Lidé, nedejte se!
P. P. S. Ještě jednu věc bych si přál – aby si letos v srpnu, až se bude připomínat jubileum bratrské okupace, některá televize vzpomněla na Schormův film Den sedmý, osmá noc, o který se před půlstoletím zasloužil scénarista Zdeněk Mahler.
P. P. P. S. Tuhle říkanku jsem panu Mahlerovi napsal k předloňským narozeninám, poté co mu u Slávky Kopecké vyšly pod názvem „…ale nebyla to nuda“ ony vzpomínky. Myslím, že nezastarala:
Osmdesát osm
Byl to život jako řemen
plný klacků, břevn a břemen.
Čert měl křídla, anděl rohy…
Chce to kuráž – dráždit bohy,
nekryje-li záda Zeus.
Božská Ema, Amadeus,
TGM a Katedrála –
krušné je být jedním z mála.
KHB a Dvořák, Mahler –
ve vzduchu byl vždycky malér.
Smetana či Seidl z Lidic –
pořád chodil kolem biřic.
Jednou sláva, jindy průšvih…
Žádná nuda, na mou duši!