Básně

 Jiří Žáček

 České moře

České moře, dárek od Shakespeara,
pohádkový omyl, který potěší,
cosi jako láska, naděje a víra,
moře pro neplavce, moře pro pěší,

moře bez vody a bez příboje,
nekonečné moře všeho, co bys chtěl,
moře mrtvých mýtů, moře nepokoje,
moře utonulé v buňkách našich těl,

moře sebeklamů, moře nebezpečí,
moře, které mumlá vyhynulou řečí,
zamořené moře, moře našich dob,

moře, z něhož zbyly útesy a břehy,
zkamenělé moře milosti a něhy,
moře hoře, naše kolébka i hrob

 Jiří Žáček

Muž, který chtěl být stromem

Muž, který chtěl být stromem,
hodiny a hodiny
nehybně stál v koutě zahrady,
aby zakořenil.
Zásluhou rodiny byl umístěn
v psychiatrické léčebně,
kde si přivodil těžký zápal plic,
když za mrazivé noci
oblékal stromy v areálu
do svého oblečení,
aby jim nebyla zima.
Přes veškerou lékařskou péči
podlehl podchlazení
a byl svou rodinou pohřben
bez veřejných ceremonií
v koutě své zahrady, kde zjara vyrašil
útlý kmen javoru
a rozepjal prsty k obloze.

Lubomír Brožek

Barbar

 

V očích číšnice už dávno není mladá

noc v Baru Bar Bar: Vás, pane, nikdo nepostrádá?

Ach, lásko na věčnost,

 plamínku svíce, jež dohořívá na mém stole…
 Jsem poslední host:

Poslední, koho bych mohl ještě bolet.

 Na sny už pozdě je, daleko do svítání…Odejít, nezaplatit účet,
 nechat se vykouřit zubatou ze všech lží a zrad,
 celý ten zasraný život na sekeru do kundy nicoty vystříkat,
 to umí každý špína…a ani nezabučet
 děkuji. Ona však spočítá nás přesně

a neptá se: Kam odcházejí duše?

 A odkud. Proč… A co jste mysleli, parchanti,chtěli jste žít věčně?!
 Řím možná věčný je- my, barbaři, žijem
 pro věčně pomíjivou chvíli,
 jediný verš…, deci absintu, když není na rekviem.
 Nebojte se, paní, to není krev, jen víno stéká po košili…

Život není klobouk Cyrana, co ze scény, jež zatmívá se,

 odhodit lze s grácií, či starý kabát, dávno obnošený,
 v němž se prokousaly molí generace
 k prázdnotě uvnitř, než za potlesku popadaly k zemi-
 k prachu prach…
 Život, paní, není ledajaký hacafrak
 na zplihlém ramínku, spíš…ohmataná mince v jeho kapse:
 Mince sen, mince toužení,

mince talent, ztracená mince na dně tmy…

 Mít tak tu minci, co všechno bych si mohl dát!
 Hemingwayův mozek, například,

tu krvavou kaši stékající po sklence pomerančové šťávy.

 Van Goghovo ucho, jež se zřeklo hlavy,
 když zešílelo steskem po slůvku miluji.
 Klec, v níž Pounda vlekli městem.
 Artaudovo zoufalství, jak zvíře ve sluji
 uvězněné v lebce.
 Taková mince, paní, a co za ni člověk může mít,
 Dostojevského běsy, Rimbaudův syfilis,
 prázdnotu ženoucí Ortena pod kola osudu,
 Holanovu hamletovskou noc sebevražedných přeludů,
 Hrabalův pád z okna, plašící holuby na nemocničním dvoře.
 Taková mince, paní…, když hluše pleskne o zem…
 Štamgasti se ani neotočí. Ti co slyší
 trávu růst a zpívat slavičí jazýčky na vavřínu.
 Ti dobytým světem dobití.
 Ti hlučně tiší. Vrhači stínů.
 Ti s pavím perem v krku v téhle komedii ke zblití.
 Ti s ústy jež melou naprázdno. Ti jako živí.
 Ti co se rozšoupnou – jen když platí jiní.
 Ti s očima, jež ze stěn prázdně civí.
 Ti co o život si nikdy ruce neušpiní.
 Ti co staví vzdušné zámky z prdů
 a pak si je závidí.
 Ti, co říkají láska mrdu
 a děti mají jako alibi.
 Ti věčně na odchodu a každý ve svém rámu,
 pod jazykem malé hořké sbohem z velikého milování.
 A durman a blín a oko vraní…
 A rulík zlomocný, Atropa belladonna.
 Jméno smrti je Krásná paní,
 po které se celý život stoná.
 Na sny už pozdě je, na nedohled k ránu,
 když něžní barbaři odcházejí. Beze slov.
 Štamgasti by sotva pochopili,
 že ti, co doopravdy žili,
 si můžou doopravdy …sáhnout na život.

 Když mince hluše pleskne o zem, krásná paní
 usměje se na barbara, jak to umí jenom ona.
 Noc v jejích očích dávno není mladá,
 její hlas zní jako hrany –
 belladonna, belladonna…:
 A vás, pane, nikdo nepostrádá?


 A něco Brožkových aforismů

 

Kdyby jisté románové postavy vyšly do života, v blázincích by nezůstalo jediné místečko volné.

Někteří autoři se vylžou ze všeho. I z pravdy. Za sedmero horami a sedmero řekami, za sedmero údolími a sedmero jezery žil byl jeden spisovatel. Ale ten už taky umřel.

Někteří spisovatelé se natolik cítí být svědomím světa, že jejich vlastní svědomí je zcela zanedbatelné.

Je podivuhodné, kolik vyloženě hnusných knih lze najít v regálu s nápisem Krásná literatura.
Nejhorší čtenáři bývají spisovatelé. Někteří se už ani neunavují, aby si po sobě přečetli co sami napsali.

Jsou spisovatelé, kteří nemají co říci, ale nedají pokoj, dokud to neřeknou.

Každý módní spisovatel by měl vědět: Móda je to, po čem zítra neštěkne ani pes.

Z obavy, že by někdo poznal klasika, kterého vykrádá, vykrádal vyložené autsajdry.

Skutečným hrdinou každého románu je vždy autor. V této souvislosti mě napadá, že někteří hrdinové románů by měli vyhledat psychiatra.

Spisovatelé jsou v podstatě schopni prospět literatuře dvojím způsobem – jedni tím, že budou psát… Druhá skupina je ovšem početnější.

Rozhodnutí stát se spisovatelem je vysvětlitelné buď velkou mírou talentu, anebo naprostým nedostatkem soudnosti.

To, že vám vaše citečky přerostly přes hlavu, není ještě důvod svými verši otravovat ostatní.Umění se neptá:  Být či nebýt? Prostě je. Nebo není.

Plagiátor: Ten, kdo krade umění a dělá z něho cetky.

Jsou dva druhy umělců: Ti, kteří ctí pravidla – a ti, kteří je tvoří.

Nebyl zcela bez morálky. Ve svých knihách, například, o ní psal velmi přesvědčivě.

Snobové milují nudné knihy. A někteří je dokonce i čtou.Ovšemže existuje umění nezávislé na mínění snobů. Snobové to rozhodně tvrdí.

Ačkoliv se diváci i herci upřímně snažili neusnout, autor jim v tom vůbec nepomáhal.

Když režisér řekl hercům, aby hráli sami sebe, z vlků se stali rázem beránci. Úplně se třesu při pomyšlení, co by se stalo, kdyby jim řekl místo aby sami sebe hráli, aby sami sebou byli.

Některá divadelní představení jsou dobrá především pro ty, kteří se domnívají, že nudit se ve společnosti je přece jenom lepší, než se nudit sami doma.

To se vám to píše, když nemáte talent!

Jsou spisovatelé, jejichž čtenáři se teprve narodí. A spisovatelé, jejichž čtenáři už dávno zemřeli.

Nikdo si ani nevšiml, že nechal psaní. Jen svět byl čitelnější.

Optimista: Ještě nezačal psát a už si pořídil agenta.

Snobové platí i za nudu. Pokud je dostatečně nesrozumitelná.

Grafoman neví, co je tečka.

Prázdné hlavy: Ideální příbytky pro orgie slov.

Chcete-li se vznášet na módní vlně, nezatěžujte si hlavu myšlenkami.

Celý život pracoval na své nesmrtelnosti. Škoda, že musel umřít, když už se mu to skoro začalo dařit.

———————————————————————————————————————————————————————————

 Z veršů Vladimíra Stibora

Příbramský přítel

Básníka Jana Mičku jsem miloval.
Nemohl jsem pochopit,
že raději pro svou rodinu vařil rajskou
na celý víkend,
než by seděl v křesle
a poslouchal verše, hudbu hloubek,
kam nesmíme,
tu možná ano,
ale nejvíce si vzpomínám,
jak jsme proti sobě kráčeli opuštěným náměstím
u kostela svatého Jakuba,
až jsme se málem srazili čely.
Byl jsem jedním z posledních,
kdo s ním mluvil před smrtí.
„Boha jsem minul,“
říkal Jan, „a na lavičce onkologie
jsem ho nepotkal.“
Ta báseň mi dodnes
nezmizela z paměti.
Stisk ruky měl pevný.
Vladimír Stibor 20. června 2017

Co jsem neřekl svému otci

Kdybys viděl,
jak obcházím stromy
čím dál z větší dálky,
možná bys zatajil dech.
Větve vrhají stín,
svírají má zápěstí,
vždycky nechají ostružinové trny
zaseknuté uprostřed odpovědí.
A mezitím loví plevelná slova,
mrtvé úhoře,
které nechce ani samotný břeh.
Už by se mi chtělo říct:
Čekám na vítěze,
na poutníky běžící houfně kolem stolové hory.
Pak se nadechnu,
ze strže se vynoří volavka popelavá
s breviářem rána.
Poklekne, začne-li předčítat.
A říká: Nemáte-li strach,
opakujte po mně alespoň chvíli,
než mě slunce stačí převléknout.
Kdybys viděl,
jak obcházím zástupy jejich ctitelů
a srdce,
mám-li nějaké,
se mi svírá.
Vladimír Stibor 5. března 2016